Pesani mého života
Již od dětství jsem moc tíhla ke psům. Přestože mi je jen pár let po dvaceti, objevilo se jich v mém životě již několik. Všechny jsem je milovala stejnou měrou, i když každého jiným způsobem.
Kuba
Když mi byly čtyři roky, dostala jsem k Vánocům svého prvního opravdického pejska. Pod stromečkem se krčila bělostná kudrnatá kulička, která se dala snadno zaměnit za načechraný polštářek. Ježíšek mi přinesl pudlíka! Bez rozmýšlení jsem ho pojmenovala po své dětské lásce: Kuba.
Kubíček mě trpělivě provázel životem celých čtrnáct let. Byl to ten nejvěrnější přítel, který vždy tiše vyslechl má dětská trápení a stesky dospívání. Trpělivě snášel mé rozmary a špatné nálady i chvíle radosti a štěstí. Kuba byl velmi chytrý pes, ale neuměl ani sedni, ani lehni, ani nic jiného. Kuba byl naučený na "hají", "hačí", "dáme ňaminečku", "poď sem Kubíčku"...rozmazlený nebyl, ale nikdo neměl motivaci ho civčit, byl to prostě pes na mazlení a to doslova :o).
Když se jeho věk přehoupnul k deseti rokům, začala mě přemáhat panika při pomyšlení, že by Kubík jednou, stejně jako každý, odešel. Kubíček však z mého pohledu vůbec nestárnul. Protože byl bílý, jeho tvář nestříbrněla. Jeho nezměrná chuť, přestože již dlouho neměl zuby, byla obdivuhodná. Sežral takzvaně na co přišel. Kubík i přes svůj vysoký věk s nadšením chodil ven, kde si mohl hrát s pejskama a z něpochopitelných důvodů nenáviděl vodu a koupání.
Moje osmnáctiny nebyly příliš radostné. Kubíček je nestihl o měsíc. Rodiče rozhodli, že Kubíčkovu trápení pomohou, umíral na celkové selhání organismu z rakoviny varlete, která ho, přestože to na sobě nedával ani náznakem znát, již několk let zmáhala. Ten poslední strašný týden mi tíží srdce dodnes...
Po Kubíčkovi mi zbyla spousta vzpomínek, fotek a doživotní láska ke psům. Kubíček ale navždy zůstane tím prvním...
Brad a Matěj
Brad a Matěj byli pejsci, kteří se v mém životě zdrželi jen chvilku v období, kdy jsme měla Kubíka. Matěj byl černý trpasličí knírač, kterého si máma pořídila v době svého těhotenství. Matěj, ale nebyl pejsek stvořený pro život do bytu. Čeho se jeho roztomilá kušna dotkla, to zdemoloval, včetně zdí, podlah atd. Máma ho darovala jednomu z přátel, který vlastnil baráček a který Matějovi mohl nabídnout v životě něco víc než my.
Brad byl nádherný dobrman, kterého jsme si vzali z inzerce "Chcete mě?". Byl tak agresivní, že ho pan Srstka inzeroval za mřížemi. Při převozu musel být uspán a když přijel byl v kotci několik dní jen s košíkem. Z Brada se stal velký rodinný miláček, který nás doslova zbožňoval. Zdržel se u nás však jen krátce, protože nám byl ukradem nějakým závistivcem, zřejmě pro jeho atraktivní zjev a vzácné zbarvení. Bohužel...
Izzy
Izzyho jsme si pořídili jako rodinného psího kamaráda rok po smrti Kubíčka. Teď žije s rodiči, bratrem Romanem a se svojí psí kámoškou Phoebe v Praze.
Izzy je poděs. Nemá rád cizí psy, nemá rád cizí lidi, nemá rád, když ho někdo obtěžuje. Je to pan pes, ale je to nerv. Na můj vkus je Izzy až příliš svůj, řekla bych až agresivní a nezvládnutá. Je to rozmazlenec. Přesto, kdo ovšem Izzyho zná ví o jeho kladných stránkách jako je neuvěřitelná věrnost a zvláštní, trochu nostalgická povaha. Izzy je 5 let starý a je to stejně jako Bruno, Hugo a Phoebe SJRT (Skoro jack russel teriér) :o). Jsme taková russlíkovská rodinka.
Hugýsek
Hugýsek byl pejsek, který se náhle objevil v mém životě a stejně náhle z něj také odešel. Byl to pejsek, kterého jsem milovala neskutečným způsobem. Pořídila si jej máma k jeho bratříčkovi Izzymu už v dospělém věku. Vyrůstal chuděra v chlívě, nic neuměl, neznal schody, vanu ani hraní. V době, kdy jsme si ho přivezli domů, měl také velkou nadváhu, zřejmě z nevhodnosti krmení a absence jakéhokoliv pohybu. Přeze všechno si Hugo zachoval svou absolutně skvělou pozitivní, milou povahu a životní nadhled.
Nastal jediný problém a to ten, že si zcela nesedl se svým starším bratrem Izzym. Jejich šarvátky byly nepříjemné a postupem času i nebezpečné. Kluci se rvali až do krve, což jsem při jedné jejich šarvátce a absenci opatrnosti mohla pocítit "na vlastní špek", kdy mi Hugo v zápalu boje prokousnul bok.
V té době bylo rozhodnuto, že Hugo musí z domu a protože jsme se jej odmítali vzdát, ujmula jsem se ho při zakládání vlastní domácnosti já společně s Marthym. Mohla nastat Hugova nové, věřím, že i šťastná, ale bohužel tak příliš krátká životní etapa.
Huga jsme zbožňovali. Byl neskutečně milým společníkem, který vydržel jakékoliv zacházení a jakýkoliv stupeň mazlení. Přestože byl maličko pomalejší, byl pozorný a s trochpoui trpělivosti i učenlivý. Velice rychle se z něj stal správně poslušný pes, který miloval a byl milován všemi kdo jej znali. Jeho velkou zálibou bylo nošení míčků a hraní si s pejskama. Nejraději ale prostě jen tak trávil čas s námi. Absolutně nám důvěřoval, takže jsme ho mohli vzít kamkoliv a nikdy jsme se nesetkali s žádným problémem. Hugo se ničeho nebál, pokud jsme u něj stáli jako jeho podpora, takže s námi byl i na takových místech jako je šlapadlo, zoo a ohňostroj.... Pro jeho velkou lásku k vodě, jsme jej brali sebou i na koupaliště.
Hugýska jsme všichni moc milovali, byl tak moc vnímavý, až jsem někdy přemýšlela, zda na mě skutečně kouká "jen" pes, nebo zda za jeho kukadly je i "něco víc". Nevšimla jsem si toho jen já, tuto jeho zvláštnost vnímali všichni a měli ho rádi i ti, kteří se normálně psů hodně báli.
Hugýskův šťastný a bezstarostný život bohužel skončil tragicky, nečekaně a zbytečně jednoho prosincového večera. Opustil nás tak náhle...Dodnes jsme se s tím nedokázali vyrovnat a asi nadosmrti budeme postrádat jeho kouzelné kroucení hlavičkou ve snaze porozumnět neznámému, jeho roztomilý předkus, který mu dával tak zvláštní výraz, jeho absenci štěkání a vydávání jen slaboučkého kňouravého zvuku, ale především ten jeho zvláštní pohled...Je toho spoustu co nám Huga často připomíná, zmíním třeba první padající sníh v roce, stejný jaký padal i v ten osudný večer, kdy Hugýsek odešel. Vždy říkáme že: "Hugýsek zase peláší po oblacích....".
Doufáme, že příběhy o duhovém mostě jsou alespoň z části pravdivé a my se jednou s naším Hugýskem opět setkáme. On čeká, tím jsem si jistá.
Bruno